Roudná
| Informační zpravodaj občanských sdružení a obyvatel čtvrti Plzeň - Roudná |
  Hlavní menu
Aktuality
Seznam rubrik
Přehled obrázků
Odkazy
Ankety
Stáhněte si
TOP 15

Personalizace
Rozšířené vyhledávání
  Seznam rubrik
mínus Komentáře
mínus Kdo jsme
mínus Naše argumenty
mínus Naše akce
plus Dokumenty
mínus Mapy
plus Zajímavosti
  Vyhledávání

Hledej
na Roudné


Vodní rájUbytováníGotický penzionVyhlídkaStrmilovský šachový klubRybolovLuxusní chataRekreace v soukromíPenzionRekreační chataKunžak v České KanaděvodlitniCyklistika
  Kalendář
<<  Srpen  >>
PoÚtStČtSoNe
  1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31   
Zajímavosti

* Dramatické chvíle na Roudné, II. díl

Vydáno dne 25. 04. 2010 (2781 přečtení)

Paní Eva Boudová, aktivní členka občanského sdružení z Roudné, se s námi podělila o své zážitky a vyprávěla nám, jak vypadal život v naší čtvrti koncem druhé světové války. Pokračování:

 Septik na fasádě 

Velmi nepříjemná věc se stala našim dalším sousedům, Kalašovým, kterým patřila pěkná vila při cestě na Mikulku, která je dnes téměř zřícená. Nějakým nedopatřením vypadl z letadla celý svazek šedesáti zápalným bomb a trefil přímo jejich žumpu. Protože bylo nařízeno při náletech mít otevřená všechna okna a dveře, stalo se to, že Kalašovi měli obsah septiku nejen na fasádě svého domu, ale i ve všech pokojích.
V uličce nad námi bydleli Zpěváčkovi, kteří se živili pěstováním květin. Měli na svém pozemku dva velké skleníky. Na jeden z nich doletěla zkroucená kolej ze seřazovacího nádraží, která ovšem musela překonat vzdálenost větší něž jeden kilometr. Dopadla do skleníku a celý ho samozřejmě zničila. Další pokroucené koleje jsme nacházeli v lesíku až nahoře na Mikulce. Nemohli jsme ani pochopit, jak obrovská síla posílala kusy kolejí na tak obrovské vzdálenosti.


Výbuchy na hřbitově Všech Svatých

Já jsem se jednou vracela se svým tatínkem z Podzáhorska kolem hřbitova Všech Svatých. Šli jsme někam na přední Roudnou. Viděli jsme, že je pobořená část zdi hřbitova. Jak jsme procházeli kolem, uviděla jsem, že bomba dopadla i mezi hroby. Já jsem jako malé dítě zírala na mrtvolu jakési ženy, kterou výbuch vyvrhl z hrobu. Měla už úplně rozpadlý obličej, ale stále zachovalé dlouhé šedivé vlasy. Tatínek mne ihned odtáhl pryč. Na ten pohled i po šedesáti pěti letech nemohu zapomenout...
Později jsme se dozvěděli, že bomba zasáhla i kostel Všech Svatých, kam prolétla oknem a poškodila hlavní oltář.

Požár v našem domě

Potom došlo u nás doma k dramatické události. Když jsme se po jednom silném náletu vraceli z lomečku domů, kdosi už z dálky ukazoval, že na zadní Roudné hoří. Když jsme přišli blíž, rodiče s hrůzou zjistili, že je to náš dům. Oknem z chodby k nám vlétly tři zápalné bomby. První se odrazila od protější stěny, spadla na schody, prorazila podlahu a pronikla do sklepa, kde skončila v bedně s pískem. Další nám ale zničila předsíň a koupelnu, kde měla maminka právě namočené prádlo. To jsme našli rozházené a ohořelé. Třetí nám zlikvidovala část zařízení v kuchyni. Co nezničil oheň, to dodělal zásah hasičů. V bytě jsme měli po kotníky vody. Naštěstí se našli dobří lidé, kteří se hned seběhli a pomáhali. Jedním z prvních byl dr. Elinger, známý lékař, který nám přinesl nějaké jídlo.

V částečně poničeném bytě jsme dále zůstali, opravilo se jen provizorně, co se dalo.

Dopadli jsme ovšem lépe než naši sousedé z ulice Na Roudné číslo 135, jejichž dům byl zcela zničen a mám dojem, že v něm jeho obyvatelé bohužel zemřeli.

Celá Roudná dostala při tomto bombardování pořádně zabrat, zemřeli lidé, bylo zde zničeno několik domů a hospodářských budov. Ale věděli jsme, že se nedá nic jiného dělat a tohle se musí dít pro vyhnání Němců z naší republiky.

Hloubkaři

Na Plzeň začali v té době nalétávat tzv. hloubkaři. My jsme si jako děti v klidu pouštěly lodičky v kráterech po bombách na úpatí Mikulky, které se zaplnily vodou. Letadla se vynořila za kopcem směrem od Bolevce a když piloti viděli hrající si děti, mávali nám a my jim. Věděli jsme, že jich se bát nemusíme. Létali za dne a jejich cílem byly hlavně německé nákladní vlaky.

Střelba pod Mikulkou

Když počátkem května Němci postupně opouštěli flaky na stráni v našem sousedství, vypravili jsme se jednou s tatínkem do opuštěných zákopů pro dráty. Pomáhala jsem je tatínkovi namotávat a potom jsme je nesli směrem k našemu domovu. Najednou nám kolem uší začaly svištět střely. Oba jsme se lekli a utíkali úprkem ze stráně dolů. Tatínek měl o mě velký strach, tak jsme z kopce opravdu letěli. Dodnes slyším svištění kulek nad našimi hlavami.

Podařilo se nám šťastně dostat  domů. Tam mě tatínek předal mamince a běžel  pro posilu na přední Roudnou. Dal dohromady pár mužů a společně pátrali, kdo po nás střílel. Po nějaké době vypátrali ve stohu schované tři fanatické Němce, kteří se nechtěli vzdát. Rozzuřilo je, že jsme si dovolili z opuštěných betonových flaků odmotávat dráty. Nemohli připustit, že už válka končí v jejich neprospěch.


Příbuzní a jejich zajímavé osudy

Potom v květnu 1945 se naší rodiny dotkla další tragická událost. Měla jsem z maminčiny strany čtyři bratrance. Jeden z nich chodil do třídy s Juliem Fučíkem, který byl v rodině u mé tety častým hostem. Prý od mého bratrance často opisoval. Také prý hodně rošťačil a u tety se schovával, když něco vyvedl a bál se jít domů.

Deska Klatovska.jpgDva z mých bratranců se rozhodli se skupinou dalších, že se vydají na pomoc Praze. Na dnešní Klatovské třídě hodil jakýsi fanatický Němec pod jejich auto granát.
 Bratranec Jaroslav, jemuž bylo necelých šestnáct let, přišel při výbuchu o půlku obličeje a na místě zemřel, starší Miroslav měl tělo plné střepin a skončil v nemocnici jako mnoho dalších.
 Moje teta se vydala po zprávě o výbuchu své syny hledat. Nějací lidé jí poradili, ať se jde podívat na místo, kde jsou uložení mrtví, co ten den při bojích z Němci přišli o život. Teta se tam tedy vydala a ke své hrůze našla pod jednou pokrývkou svého zabitého syna. To bylo velké neštěstí...
Lidé prý potom toho Němce na Klatovské zlinčovali. Dodnes je na místě Dum Klatovska.jpgtragédie, kousek nad památníkem americké armádě, pamětní deska obětem a já tam každý rok chodím zapálit svíčku.

Moje teta, Marie Roztočilová, matka chlapců, měla vůbec pohnutý osud. Po válce za komunistů pomáhala rozšiřovat letáky ze Západu a někdo ji udal. Dostala dvacet let, nepomohlo jí ani to, že její syn zemřel za války jako hrdina. My jsme s mojí maminkou chodili pod okna Borské věznice a s tetou jsme si mávaly. Potom ji ale odvezli pryč a nějaký čas ve vězení pobývala i s Miladou Horákovou. Když ji nakonec v šedesátých letech po dvanácti letech propustili, vyprávěla nám, že Miladu Horákovou při výsleších věšeli komunističtí vyšetřovatelé ke stropu za nohy...

Ona před zatčením bydlela v domě kousek od hlavní pošty, dnes už samozřejmě dávno nestojí. Prý v něm kdysi bydlel plzeňský kat a na chodníku před ním stálo jakési upozorňující znamení, jaký vyvrhel v domě pobývá, aby si lidé dali pozor. Teta snad měla to znamení se svým neveselým životem v osudu...

Američané na Roudné

Poslední vzpomínku na válku mám na Američany, kteří měli svůj tábor kolem dnešních pivovarských studní na Roudné. US Army na RoudnéJezdili z města kolem nás a my jak jsme zahlédli jejich auto, běželi jsme s ostatními dětmi za nimi až do tábora. Oni nám dávali žvýkačky a ukazovali nám auta. Pamatuji se, že jeden z nich se jmenoval Chicky a mohlo mu být něco málo přes osmnáct let. Ten se s námi hodně bavil. Ale stejně večer utíkal na Bílou Horu na Ostende, kde se konaly zábavy na počest amerických osvoboditelů a kam vojáci rádi chodili bavit se a tancovat s místními děvčaty.

Moji rodiče a další sousedé zvali vojáky k sobě domů a snažili se jim nabízet něco z toho mála, co se dalo. Oni byli živi hlavně z konzerv, které nám také občas přinesli. Já jsem tak mohla v té době poprvé ochutnat vepřové s jablky a rozinkami. Bylo to výborné. Moje matka vařila pro vojáky čerstvé jídlo a tatínek zase domácí černé pivo. S jedním americkým velitelem se tak jednou řádně opili, když zapíjeli vítězství nad fašisty.

Já v tomto domě, v ulici Na Roudné, na úpatí Mikulky bydlím s rodinou dodnes. Vzpomínám na události staré šedesát pět let a pevně doufám, že se nám podaří těžce zkoušenou Roudnou a náš dům, který přestál dopad tří zápalných bomb zachovat obyvatelné pro další generace. Já se o to budu určitě snažit.





Vyprávění paní Evy Boudové zapsala Vladimíra Nová.


Související články:
Dramatické chvíle na Roudné, I. díl (19.04.2010)
Bombardování na Roudné – duben 1945 (15.04.2010)

[Akt. známka: 1,57 / Počet hlasů: 7] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Vladimíra Nová | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

  Novinky
26.11.2013: Vy, kteří nejste lhostejní k osudu Roudné, přijďte nás podpořit.
Sejdeme se tedy ve středu 27. 11. 2013 v 15.30 hodin v Luční ulici před domem č. 40. Prosím, přijďte všichni!!!
  Anketa
Kteří politici jsou v Plzni nejbližší vašim názorům?

Z ČSSD
828 (828 hl.)
Z KDU-ČSL
771 (771 hl.)
Z KSČM
884 (884 hl.)
Z ODS
768 (768 hl.)
Z Plzeňské aliance
749 (749 hl.)
Z jiné strany
788 (788 hl.)
Žádní
669 (669 hl.)

Celkem hlasovalo: 5457

  Obrázek z galerie
Štrejchýřův hostinec
na Karlovarské třídě.  Kolem přelomu století.
zobrazení: 1057
známka: 0
  RSS
http://roudna.unas.cz/rss.php
  Počet přístupů

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.