Bombardování na Roudné, duben 1945

Plze�? byla dosud významnou železni�?ní k�?ižovatkou s průjezdem až 370 vlaků denn�?.Americké letectvo provád�?lo denní nálety, britské no�?ní.

V noci z 16. na 17. dubna 1945 provedly bombardéry RAF nálet na se�?azovací nádraží v Plzni („Ranžír“). K úderu byly ur�?eny posádky No. 5 Group. Ze základny v jihovýchodní Anglii vzlétlo 227 bombardérů Lancasterů a 11 Mosquitů.

Letouny letící v �?ele formace shazovaly kovové proužky k vy�?azení n�?meckých radarů. První „zna�?ka�?i“, kte�?í m�?li za úkol vyhledat a ozna�?it cíl, byli nad Plzní v 3:58. Orienta�?ním bodem byly lesknoucí se hladiny boleveckých rybníků. Krátce poté za�?alo bombardování. Nastalo hotové peklo, které zni�?ilo se�?azovací nádraží a smetlo z povrchu p�?ilehlou d�?lnickou kolonii „cikánka“. Bylo shozeno celkem 891 tun trhavých a 4 tuny zápalných bomb.�?ást z nich dopadla i na nedalekou Roudnou.

Pokra�?ujeme vzpomínkou Pavly Denkové roz. Školoudové, která toto bombardování zažila jako p�?tiletá v dom�? v Lu�?ní ulici 40 na Roudné.

„Po t�?etí hodin�? ranní lampi�?ka rozsvícená v pokoji, chvatné oblékání. ´Honem, honem, už jsou tady. Dnes n�?jak d�?ív než jindy´. Kufry jsou p�?ipraveny v p�?edsíni, jeden kuf�?ík s hra�?kami a panenkami. B�?hem n�?kolika minut jsme v krytu.

Kryt je vlastn�? sklepní místnost p�?esn�? pod naší ložnicí. Vzpomínám, že n�?co důležitého zůstalo naho�?e – peníze nebo potravinové lístky. Otec se proto ješt�? narychlo vrací. P�?i cest�? zp�?t se už dům ot�?ásá. Dnes to jde svižn�?. U st�?n jsou lavice. Krom�? obyvatel našeho domu jsou zde i lidé z nízkých bará�?ků v Lu�?ní ulici – celkem 27 lidí.

Asi p�?ed týdnem je tento kryt vylepšen pomocí d�?ev�?ných trámů. Jsou podep�?eny stropy. Sedím na klín�? tátovi, p�?ikrytá dekou a jeho kabátem. Mami sedí vedle a modlí se. Že to bude dnes špatné je jasné podle intenzity venkovního osv�?tlení. Strome�?ky sv�?tlic jsou nad „Ranžírem“ a nad námi. Jedna z obyvatelek �?íká: ´Jé, to je krása.´ Je ok�?iknuta, neboť ta krása nad námi je p�?edzv�?stí p�?icházejícího pekla. Kde je to osv�?tlené, budou padat bomby.

A už to za�?íná. Hukot a hukot. Trvá to dlouho. Najednou prásk. Jedna z bomb prolet�?la domem a explodovala v naší kuchyni, která je vedle pokoje, pod kterým jsme všichni ukryti. Jsme ale v po�?ádku, jen prach, špatn�? se dýchá. Dáváme si vlhké hadry na obli�?ej. Další nekone�?né minuty.

Kone�?n�? odhoukání konce náletu. Snažíme se vyhrabat ven.Není to jednoduché. Venku už stojí luftschutz s lopatami a motykami.

Mému otci se poda�?ilo vyhrabat jako prvnímu. �?íká t�?m venku: ´Poj�?te nás vyhrabat, jsme všichni živí.´

Tak nás tedy vyprošťují už za sv�?tla. Nesou m�? po schodech a dírou vytahují do ulice. Já se prý ptám: ´A kde budeme te�? bydlet?´

Št�?stí prý bylo, že dům stojí o samot�? a tlaková vlna tedy mohla do všech stran. Síla výbuchu je patrná ze skute�?nosti, že naše kamínka se našly až u �?eky Mže. Z trosek jsme pozd�?ji vyhrabali pár v�?cí, n�?jaké p�?íbory a nádobí. Dodnes používám sklen�?nou cuk�?enku, která to vše p�?ežila. Našli jsme ji v troskách domu.

Odst�?hovali jsme se do�?asn�? do Radnic, neboť rodi�?e pracovali u Bati a tam platilo, že zam�?stnanci z míst postižených bombardováním m�?li domluvený pro p�?ípad nouze azyl u jiných ´baťovců´ z venkova.

To jsme tedy využili a bydleli do p�?id�?lení náhradního bytu u Lehnertů v Radnicích. Otec musel zůstat v Plzni a v krytu na nám�?stí�?ku na Roudné zažil i bombardování 25.4. na Škodovku.“

Citace z dopisu, který otec Pavly Denkové zaslal bezprost�?edn�? po náletu p�?íbuzným do Tábora: „Píši nasp�?ch. 16. t. m. jsme m�?li peklo, tisíce ob�?tí ješt�? za týden se všude válelo. Že jsme p�?išli o dům již též víte. Ma�?ka je s Pavlunkou v Radnicích. Dnes o půl desáté byl znova nálet na Škodovku, ta je vy�?ízená. Co nerozbili, to zapálili. Byl jsem u Hanzlíků v kryt�?, zásahy byly zase t�?sn�? vedle nás. Chvála Bohu jsme vyvázli.

�?tvrť na Roudné byla též t�?žce postižena, dnes více nežli posledn�?. Ho�?elo, co se dalo. Já již jsem s nervy pry�?. Když �?lov�?k slyší bomby svišt�?t a �?eká, kam padnou. Voda není, hasili jsme kýblemi. Za prodejnou (Na Roudné 11) jsme v tom bloku vyhrabávali dv�? hodiny a když jsme je dostali, byli pry�?.

Nyní d�?kuji Bohu, jak my jsme šťastn�? vyvázli. Elektriku nemáme, m�?sto již je jako mrtvé. Dnes spím oble�?en. Kdybych já to nep�?ežil, prosím Vás, ujm�?te se naší hol�?i�?ky.“

Dům byl hned po válce znovu postaven, původní nájemníci se do n�?j nast�?hovali zpátky. Naše rodina v n�?m žije dosud. Po roce 1948 byl komunisty ukraden původnímu majiteli.

Dnes je v majetku m�?sta. V sou�?asnosti se v hlavách p�?edstavitelů m�?sta Plzn�? zrodil nápad p�?es tento dům, p�?es Roudnou, nemocnici na Lochotín�? postavit silnici.

A tak se může stát, že p�?es naší kuchyni tentokrát neproletí bomba, ale projede buldozer. Na rozdíl od událostí starých 65 let nemusíme dnes jen pasivn�? �?ekat na osud, ale můžeme proti ni�?ení našeho domova n�?co d�?lat. Už více než deset let se proto s naším ob�?anským sdružením zasazujeme o zachování naší starobylé a unikátní �?tvrti Roudné, která toho hodn�? prožila a zatím p�?ežila.