92. narozeniny roudenského rodáka

25. kv�?tna 2007 oslavil nádherné 92. narozeniny roudenský rodák pan František Mašat. P�?išli jsme oslavenci gratulovat a zjistili jsme, že se za rok od naší poslední návšt�?vy vůbec nezm�?nil. Jako by vůbec nestárl.

 Rodi�?e a smutné po�?átky na Roudné

Pan Mašat nás pohostil výbornou kávou a potom se dal do vypráv�?ní o Roudné za jeho d�?tství. Dozv�?d�?li jsme se, že rodi�?e pana Mašata se na Roudnou p�?ist�?hovali po�?átkem 20. století. Tatínek se staral o kon�? sedlákovi v Bukovci, maminka sloužila jako d�?ve�?ka u jiného sedláka také v Bukovci. Tam se rodi�?e seznámili a pozd�?ji se odst�?hovali do Malické ulice, dále bydleli v dom�? Pod všemi svatými 17.

Pan Mašat nám vypráv�?l, jak rodi�?e t�?žko p�?ežívali ve vlhké a studené malé místnůstce v průjezdu domu. Pozd�?ji z ní nájemníci rad�?ji ud�?lali prádelnu. Nejstarší syn jeho rodi�?ů František, po kterém pan Mašat pozd�?ji zd�?dil jméno, bohužel v té dob�? zem�?el. Potom se narodila v roce 1896 sestra našeho oslavence a už v novém století bratr. Otec sehnal zam�?stnání jako povozník a rodina se p�?est�?hovala do ulice Na Roudné. Pan Mašat nám s úsm�?vem ukázal pokoj, ve kterém p�?ed 92. lety p�?išel na sv�?t. „Byl jsem takový vejškabek,“ sm�?je se. „Mamince bylo 37 let, mojí sest�?e už bylo devatenáct, když jsem se narodil. M�?la m�? chudák na starosti a to necht�?la. Každý si totiž myslel, že jsem její dít�? a ona se bála, že p�?ichází o nápadníky.“ Sestra pana Mašata se nakonec provdala za švarného dragouna a pan František popisuje s pozoruhodnými detaily její svatbu v roce 1919. Necht�?l ji pustit z domu a tak alespo�? první den po svatb�? u ní zůstal. Bydlela v dnes už zbo�?ených domech v Lochotínské ulici.

Vzpomínka na ko�?ského �?ezníka

Na dvo�?e domu, kde Mašatovi bydleli provozoval své �?emeslo ko�?ský �?ezník pan Rybá�?. Malému Františkovi v pam�?ti utkv�?la stružka na odtékání zví�?ecí krve, která se táhla p�?es dvůr. „Ko�?ský �?ezník se m�?l tenkrát velmi dob�?e. Ko�?ské maso šlo na odbyt. Svůj krám m�?l v dom�?, kde je dnes na nám�?stí poštovní spo�?itelna,“ vzpomíná pan Mašat a ani na chvíli nezaváhá nad jmenováním desítek jmen lidí, kte�?í žili na Roudné v dob�? kolem první sv�?tové války.

Malý povozník

Když bylo panu Františkovi deset let, v roce 1925, už musel p�?evzít �?ást otcových povinností na svá bedra. Sám �?ídil dva kon�? s povozem. Vzpomíná, jak svážel popel z domů v ulicích kolem nám�?stí a vysypával ho v prostoru bývalého výstavišt�?. „To víte, p�?es most se platilo mýtné, tak jsem jezdil rad�?ji p�?es �?eku, kde byl brod. Kon�? už sami znali cestu. Tam jsme kon�? také jezdili plavit, to byla nádhera,“ zasnil se pan Mašat a v duchu se vrátil do dob, kdy ješt�? na Mži pod Saským mostem nebyla žádná regulace a náb�?ežní st�?na.

P�?elstil jsem gestapo

Pan Mašat zažil na Roudné i krušné �?asy a to, když se schovával p�?ed gestapem na po�?átku druhé sv�?tové války. Stal se totiž �?lenem odbojové skupiny, kterou vedl jistý Václav Pištora, �?íšník z hotelu Continental. „P�?edstavte si, že jsem se jim v dom�? schoval a nenašli m�?,“ usmívá se se šibalským úsm�?vem jubilant. „P�?išli si pro m�? a já už jejich auta vid�?l z okna. Rychle jsem matce sta�?il pov�?d�?t, aby gestapákům �?ekla, že jsem ve m�?st�?. Skr�?il jsem se pod oknem na dvo�?e a když N�?mci otev�?eli vrata, nenapadlo je, že bych se za dve�?mi mohl skrývat. Celou dobu lilo jako z konve, ale já ani nemukl, dokud dům neprohledali neodjeli s nepo�?ízenou. Potom jsem utekl do Prahy, ale všechny nás tam nakonec dostali,“ dodává smutn�?. Prošel jsem n�?kolika lágry v N�?mecku. T�?i a půl roku jsem byl zav�?ený.“ Pan Mašat nám s hrdostí ukazuje gratulaci, kterou dostal ke svým devadesátinám od �?eského svazu bojovníků za svobodu. Jubilant dnes už s nadhledem vzpomíná, jak jediným zpest�?ením t�?žkého života v lágrech byla potajmu vykou�?ená cigareta. „To víte, já byl takový mladý nerozumný frajer, že m�? za to stálo i nechat se zkopat a zav�?ít do díry na samotce pro pár tahů z cigára. A šel jsem do toho zase. Z celé skupiny Václava Pištory nás p�?ežilo pouze sedm.“

Mladík ve dvaadevadesáti

Pan Mašat svůj život zasv�?til sportu. Stal se hokejovým trenérem a fotbalovým manažerem. Potom pracoval 25 let jako dopravní inspektor v závod�? v Bolevci.

Na jeho postav�? je dodnes znát, že se nebál fyzické námahy. Každé ráno prý pravideln�? pár minut cvi�?í dodnes. Jeho 92 by mu nikdo ani omylem nehádal. Ukazoval nám, jak nap�?íklad p�?ed t�?emi týdny sám betonoval v průjezdu svého domu. Co stojí rozhodn�? za zmínku je jeho �?idi�?ský průkaz, který nám s pýchou p�?edvedl. Domnívám se, že je asi nejstarším �?idi�?em v Plzni.

Jeho „elixírem života“ prý je kyselé mléko, kterého má na chodb�? zásobu. A ob�?as dobré pive�?ko. Na sobotu si chystá �?ízek s bramborem, samoz�?ejm�? si ho sám p�?ipraví.

Podle mého názoru je p�?í�?inou neuv�?�?iteln�? mlad�? vypadajícího dvaadevadesátníka jeho dobrá nálada. Pan Mašat se �?asto a rád sm�?je, neustále mu šibalsky svítí o�?i. Vyza�?uje z n�?j tolik energie a optimismu, jako z málokterého mnohem mladšího �?lov�?ka.

PS: Pan František Mašat považuje za mladé hochy pod osmdesát :-)