Vzpomínky na starou Roudnou IV.

Autor: Karel Hrubý <(at)>, Téma: Zajímavosti, Vydáno dne: 28. 09. 2011

Po delší odmlce je tu další pokra?ování pam?tí pana doktora Hrubého ze Švýcarska

  Život za I.republiky byl vcelku harmonický, i když velká hospodá?ská krize ?adu rodin uvrhla na léta do t?žké situace. Mnohá hospodyn? si v té dob? musela vyprošovat, aby jí obchodník napsal nákup „na k?ídu“ , tj. na dluh. Když v druhé polovin? t?icátých let se hospodá?ství za?alo zotavovat, stoupala i životní úrove?, což oživilo i jiné místní aktivity. V té dob? však už také vzrůstalo nap?tí mezi ?eským a n?meckým obyvatelstvem státu, vyvolané nástupem nacismu v sousedním N?mecku a separatistickými požadavky Henleinova sudeton?meckého hnutí.
 
  Jak rostlo ohrožení státu, sílilo i na ?eské stran? národnostní v?domí; na Roudné, jejíž obyvatelstvo bylo národnostn? homogenní, to však nikdy nenabralo fanatický charakter. - Mnichov a rozbití státu vrhly ovšem i na roudenský život t?žký stín. ?ada ve?ejných pracovníků byla zat?ena a odvle?ena do koncentra?ních táborů. Sokol a jiné národní organizace v?etn? tradi?ních politických stran byly rozpušt?ny, tu a tam se vyno?il n?jaký pobloudilec sympatizující s fašismem. Ve?ejné diskuse a aktivity ustávaly, nikdo si nebyl jist, že nebude ozna?en za nep?ítele ?íše a zat?en.
 
  Život na Roudné – jako ostatn? v celém oklešt?ném stát? - dostal p?itlumený charakter. Žilo se v nekone?ném ?ekání na vytoužené osvobození. Proto dob?e slyšitelné no?ní nálety na Dráž?any, které za?átkem roku 1945 avizovaly p?icházející konec vlády nacismu, byly Plze?any vnímány jako znamení blízkého znovuzrození. Když ovšem letadla spojenců za?ala vrhat bomby i na Plze?, p?evážil strach. Roudná, která ležela mezi orienta?ním zrcadlem hladin rybníků kolem Bolevce a Škodovkou, byla rovn?ž zasažena. Protiletadlová d?lost?elba za „Amerikou“ na svahu Mikulovky spojence p?ímo provokovala k svržení bomb. N?které napadaly v dubnu 1945 i do ulic Roudné, n?kolik domů bylo zasaženo. Když p?išel konec války, byli N?mci z okolí Plzn? vedeni p?es Roudnou do sb?rného tábora, odkud následoval jejich odsun do N?mecka.
 
  Nadržená bolest p?estálých let, ponížení a utrpení se ani u roudenských obyvatel nedalo potla?it. P?ihlíželi tomu průvodu se zadostiu?in?ním. - P?esto mám p?ed o?ima obraz starší ženy, která seb?hla s chodníku k revolu?nímu gardistovi, pohán?jícímu hrotem svého bajonetu t?hotnou ženu na konci zástupu, která p?ed sebou namáhav? tla?ila ko?árek už s jedním dít?tem. Jak byla v domácích pantoflích, jeden z nich vzala do ruky a pleskla gardistu do tvá?e: Ty se nestydíš? – A nikdo z t?ch p?ihlížejících ji za to zastání t?hotné ženy nenapadl. Ani ten gardista se nezmohl na odpor. I v té bou?livé dob? nebyly humanita a prostý lidský soucit ješt? zcela mrtvé. Vlastenecká solidarita a nenávist k nacismu, které za protektorátu lidi sbližovaly, se po válce za?aly m?nit v ostrou politickou polarizaci.
 
  I za I.republiky tu ovšem byly rivality mezi sociálními demokraty a národními socialisty (komunistů tu bylo málo), mezi détéjáky a sokoly, a jistá spole?enská distanc mezi nemajetnými a majetn?jšími, Ale všechno to m?lo m?kce „sousedský“ ráz: spíše vzájemné posmívání nebo lhostejné p?ezírání, ob?as vzrušen?jší diskuse u piva, ale žádné tvrdé st?ety.
 
  S osvobozením v p?ta?ty?icátém a zejména po únoru 1948 se to za?alo m?nit. Mnoho lidí vstoupilo do komunistické strany, n?kte?í z nich se za?ali chovat radikáln? i k svým spoluob?anům. Zvlášt? po únoru 1948 bylo z?etelné odcizení mezi stoupenci režimu a t?mi, kte?í ten režim nem?li pro jeho tvrdost rádi anebo mu alespo? nep?áli dlouhé trvání. Lidé se z opatrnosti za?ali stahovat do soukromí – i když navenek se vesele „slavil“ Gottwald, Stalin a jiní bo?itelé „starého shnilého sv?ta“. Kus toho starého sv?ta byl ovšem i na Roudné – a velká ?ást z n?ho se postupn? ztrácela. N?které živnosti zanikly, jiné byly „zespole?enšt?ny“. ?ada lidí z Roudné odešla za povoláním jinam (mladí muži vstupovali do armády, do SNB a jiných státnich útvarů), n?kte?í hledali nový domov v pohrani?í.
 
  Když se za?ala stav?t „sídlišt?“ na Slovanech, na Borech, v Doubravce, v Bolevci a na Lochotín?, st?hovaly se do nich i mnohé roudenské rodiny – domy a ulice této kdysi tak živé ?tvrti se postupn? vyprazd?ovaly, tichly a pustly – až do devadesátých let, kdy se tu za?aly usazovat nové živnosti a staré stavby se po?aly renovovat.