Dramatické chvíle na Roudné, I. díl

Autor: Vladimíra Nová <novavl(at)atlas.cz>, Téma: Zajímavosti, Vydáno dne: 19. 04. 2010

Paní Eva Boudová, aktivní ?lenka ob?anského sdružení z Roudné, se s námi pod?lila o své zážitky a vypráv?la nám, jak vypadal život v naší ?tvrti koncem druhé sv?tové války:

Domek na Roudné

„Moji rodi?e m?li krámek se smíšeným zbožím na Karlovarské t?íd?. Pozd?ji ho p?evzal jakýsi židovský obchodník. Cht?li jsme se p?est?hovat na Roudnou, ale nastal problém. N?mci po mém otci cht?li, aby jim prozradil, kde se židé z našeho domu ukrývají. Ten jim to ne?ekl, dnes ani nevím, jestli to vůbec v?d?l.

Na ú?adech jsme proto m?li problémy, necht?li nám dovolit domek dostav?t. Nakonec se to p?eci jen poda?ilo, ale rodi?e museli zbourat už postavené první patro a dod?lat štít a st?echu podle „n?meckého vzoru“. To znamenalo, že st?echa m?la ostrý sklon, což se nám pozd?ji za náletů vymstilo. Stejn? nám ale nakonec dům nezkolaudovali.

Nast?hovali jsme se tedy v prvních letech války do našeho domu v ulici Na Roudné, pod Mikulku, bez kolauda?ního razítka.

M?la jsem v podkroví svůj pokojík a t?šila jsem se ze zahrady kolem domu, kde jsme si s d?tmi ze sousedství hrály.

První kryt v prádeln?

Na první spojenecký nálet si dob?e vzpomínám. Bylo mi tehdy asi sedm nebo osm let. M?la jsem zrovna zlomenou nohu a s t?žkou sádrou jsem se sotva pohybovala. Když se spustila siréna, maminka s tetou vymyslely, že m? naloží do necek a odnesou v nich do krytu. Ten p?edstavovala naše prádelna...Tatínek byl zrovna v práci, tak m? nesly teta s maminkou samy. Ale jak se s neforemnými neckami pohybovaly po úzkém schodišti, zablokovaly se v rohu a nemohly ani tam ani zpátky. Než necky opatrn? odblokovaly, aby m? nevyklopily, bylo po náletu. Našt?stí v té dob? bomby kolem nás ješt? nelétaly.


Bomba 1945 v Pramenní ulici Druhý poplach prob?hl o pár m?síců pozd?ji. Tatínek mezitím podep?el strop prádelny silným d?ev?ným trámem. Seb?hli jsme tedy všichni do prádelny a zav?eli za sebou dve?e. Bomby už jsme slyšeli v relativní blízkosti a tlakové vlny nám stále otvíraly dve?e. Tatínek je vší silou držel, ale nebylo to nic platné, stále byly doko?án.


?kryt v lome?ku

Podobné problémy m?li i ostatní lidé z našeho okolí. Rodiny se tedy sešly a rozhodly se, že spole?n? vybudují úkryt v nedalekém lome?ku, který se nacházel ve sm?ru na Bílou Horu. Za?alo se kopat, ale ne všichni lidé ze Zadní Roudné. N?kte?í se dokonce rozhodli, že ani do žádného krytu chodit nebudou a nechají to na osudu.

My jsme se p?itom nacházeli na velmi nebezpe?ném míst?. Kousek nad námi v polích pod Mikulkou se nacházely n?mecké „flaky“ a jihovýchodním sm?rem se?azovací nádraží „ranžír“.

Naši tátové dobudovali protiletecký kryt práv? v?as. Kryt m?l dva vchody asi patnáct metrů vzdálených od sebe. Ty spojovala chodba, v níž m?la každá rodina, která se na budování podílela, svůj výklenek.

Moji rodi?e v?d?li, že jedni naši sousedé na své zahrad? p?i Karlovarské t?íd? ukrývají parašutisty. Prý m?li ve stráni pod cestou vybudovaný úkryt a naši známí jim tam nosili jídlo. To bylo velmi odvážné, protože za takové po?ínání hrozila smrt pro celou rodinu.

Nájemník odbojá?

Asi proto, že můj otec m?l s N?mci problémy kvůli našim židovským sousedům, dostal se k nám do podnájmu také jeden ?len odboje. Možná jsme p?ipadali odbojá?ům dův?ryhodní. U nás v dom? si schovával letáky a párkrát m? p?esv?d?il, abych s ním jela autem a dopisy doru?ovala na adresu, kterou mi napsal na papír. Já jsem si p?ipadala důležitá, že m? pov??uje důležitým posláním, kterému jsem tehdy jako dít? ovšem nerozumn?la. Pochlubila jsem se matce a ta našemu podnájemníkovi okamžit? zakázala, aby m? jakýmikoliv úkoly pov??oval.

Ten jí poslechl, ale jednou si vzpomínám že si na kamnech u nás v kuchyni sušil vlhké nábojnice. Matka u toho v klidu va?ila a já jsem obdivovala ty lesklé špi?até v?ci. Otec p?išel z práce domů, podíval se na to nad?lení a vyk?ikl: „Ježíšimarja!“ a zapadl s rukama na obli?eji do k?esla. Náš podnájemník se potom p?ed koncem války ztratil a už jsme o n?m neslyšeli.


Bomby na Roudné

Kryt, který naši tátové vybudovali, nám n?kolikrát zachránil život. Pamatuji se, že se k n?mu šlo okolo místa, které se nazývalo „Pérovna“ a potom do kopce nahoru k lomu.

Od nás z okna jsme vid?li na se?azovací nádraží na Doubravce. Když na n?m zhasla všechna sv?tla, v?d?li jsme, že bude zle. Potom za n?jaký ?as za?ala houkat siréna a my jsme m?li n?kolit minut na to, utéct do bezpe?í. Ovšem „ranžír“ zhasínal i tehdy, když letadla let?la t?eba i n?kam jinam a jejich cílem nebyla Plze?. To potom sirény nehoukaly a my jsme si oddechli.

Pokud tedy sirény spustily, rodi?e sebrali p?ipravené jídlo, m? naložili do ko?árku, protože jsem od d?tství trp?la astmatem a nemohla rychle utíkat a co nejrychleji se b?želo do lome?ku. Trvalo nám to tak sedm minut. Asi dvakrát se stalo to, že jsme b?želi a spojenecká letadla už létala nad námi. To jsem potom obdivovala sv?tla ve tvaru kužele, kterým jsme ?íkali strome?ky. T?mi si Ameri?ané a Britové osv?tlovali terén p?ed vlastním bombardováním. Rodi?e ovšem v?d?li, co tohle osv?tlování znamená a mé nadšení nesdíleli.

Bomba 1945 v Pramenní ulici Já jsem si jako malé dít? ani neuv?domovala nebezpe?í, které jsme prožívali. Sed?la jsem se svými blízkými v tajemné chodb? a poslouchala jsem chv?ní a hvízdání bomb. Pro m? to znamenalo dobrodružství.

Jednou po odhoukání konce náletu rodi?e s ostatními lidmi zjistili, že bomba spadla i na náš kryt v lome?ku. Ale zachránilo nás n?kolik metrů horniny nad námi. Protože bomby svišt?ly všude kolem a výbuchy se ozývaly ?asto, my jsme si  ani nevšimli, že jedna z nich vybuchla p?ímo nad našimi hlavami...

Záhadný balvan
Když jsme se potom vrátili k nám domů, zjistili jsme, že nám na zahrad? p?ibyl kopec ?erstvé hlíny. Rodi?e se obávali nevybuchlé bomby, proto zavolali hlídku. Pyrotechnici ale odkryli ke svému údivu pouze velký pískovcový balvan, který se zaryl hluboko do záhonu. Pátrali, odkud se vzal, ale zjistili pouze jižní sm?r. Dodnes nevím, odkud p?ilétl na naši zahradu.

Když jsme se jednou zase vrátili po náletu z úkrytu, zjistila jsem, že mi další pískovcový balvan zni?il můj podkrovní d?tský pokoj. Prorazil st?echu a p?istál p?ímo v mé posteli.  M?la jsem p?ímo nad hlavou díru ve strop? jak ve Faustov? dom?.

Protože naše st?echa m?la prudký sklon, po každém náletu nám ješt? ke všemu  tém?? všechny tašky popadaly a tatínek je musel znovu nandavat. To potom nadával na N?mce, že ho p?inutili dům takto postavit.

Nad námi bydleli sousedé Soukupovi, kterým zápalná bomba také skon?ila v d?tské postýlce. Našt?stí v ní nikdo nebyl a požár sta?ili v?as uhasit.





Vypráv?ní paní Evy Boudové zapsala Vladimíra Nová.