Bombardování na Roudné – duben 1945

Autor: Pavel Denk <denk.pavel(at)quick.cz>, Téma: Zajímavosti, Vydáno dne: 15. 04. 2010

V posledních měsících války, na jaře 1945, docházelo téměř denně k náletům amerických letadel na vlaky a na nádraží na území Čech a Moravy. Měly za úkol rozvrátit základní funkce státu vedoucího válku.

Plzeň byla dosud významnou železniční křižovatkou s průjezdem až 370 vlaků denně.Americké letectvo provádělo denní nálety, britské noční.

V noci z 16. na 17. dubna 1945 provedly bombardéry RAF nálet na seřazovací nádraží v Plzni („Ranžír“). K úderu byly určeny posádky No. 5 Group. Ze základny v jihovýchodní Anglii vzlétlo 227 bombardérů Lancasterů a 11 Mosquitů.

Doubravka 14_7_1945 A web.jpgLetouny letící v čele formace shazovaly kovové proužky k vyřazení německých radarů. První „značkaři“, kteří měli za úkol vyhledat a označit cíl, byli nad Plzní v 3:58. Orientačním bodem byly lesknoucí se hladiny boleveckých rybníků. Krátce poté začalo bombardování. Nastalo hotové peklo, které zničilo seřazovací nádraží a smetlo z povrchu přilehlou dělnickou kolonii „cikánka“. Bylo shozeno celkem 891 tun trhavých a 4 tuny zápalných bomb.Část z nich dopadla i na nedalekou Roudnou.



Pokračujeme vzpomínkou Pavly Denkové roz. Školoudové, která toto bombardování zažila jako pětiletá v domě v Luční ulici 40 na Roudné.



„Po třetí hodině ranní lampička rozsvícená v pokoji, chvatné oblékání. ´Honem, honem, už jsou tady. Dnes nějak dřív než jindy´. Kufry jsou připraveny v předsíni, jeden kufřík s hračkami a panenkami. Během několika minut jsme v krytu.

Kryt je vlastně sklepní místnost přesně pod naší ložnicí. Vzpomínám, že něco důležitého zůstalo nahoře – peníze nebo potravinové lístky. Otec se proto ještě narychlo vrací. Při cestě zpět se už dům otřásá. Dnes to jde svižně. U stěn jsou lavice. Kromě obyvatel našeho domu jsou zde i lidé z nízkých baráčků v Luční ulici – celkem 27 lidí. Nalety Roudna Lucni 40 web.jpg

Asi před týdnem je tento kryt vylepšen pomocí dřevěných trámů. Jsou podepřeny stropy. Sedím na klíně tátovi, přikrytá dekou a jeho kabátem. Mami sedí vedle a modlí se. Že to bude dnes špatné je jasné podle intenzity venkovního osvětlení. Stromečky světlic jsou nad „Ranžírem“ a nad námi. Jedna z obyvatelek říká: ´Jé, to je krása.´ Je okřiknuta, neboť ta krása nad námi je předzvěstí přicházejícího pekla. Kde je to osvětlené, budou padat bomby.

A už to začíná. Hukot a hukot. Trvá to dlouho. Najednou prásk. Jedna z bomb proletěla domem a explodovala v naší kuchyni, která je vedle pokoje, pod kterým jsme všichni ukryti. Jsme ale v pořádku, jen prach, špatně se dýchá. Dáváme si vlhké hadry na obličej. Další nekonečné minuty.

Konečně odhoukání konce náletu. Snažíme se vyhrabat ven.Není to jednoduché. Venku už stojí luftschutz s lopatami a motykami.

Mému otci se podařilo vyhrabat jako prvnímu. Říká těm venku: ´Pojďte nás vyhrabat, jsme všichni živí.´

Tak nás tedy vyprošťují už za světla. Nesou mě po schodech a dírou vytahují do ulice. Já se prý ptám: ´A kde budeme teď bydlet?´

Štěstí prý bylo, že dům stojí o samotě a tlaková vlna tedy mohla do všech stran. Síla výbuchu je patrná ze skutečnosti, že naše kamínka se našly až u řeky Mže. Z trosek jsme později vyhrabali pár věcí, nějaké příbory a nádobí. Dodnes používám skleněnou cukřenku, která to vše přežila. Našli jsme ji v troskách domu.

Odstěhovali jsme se dočasně do Radnic, neboť rodiče pracovali u Bati a tam platilo, že zaměstnanci z míst postižených bombardováním měli domluvený pro případ nouze azyl u jiných ´baťovců´ z venkova.

Lucni 40 soucasnost.jpgTo jsme tedy využili a bydleli do přidělení náhradního bytu u Lehnertů v Radnicích. Otec musel zůstat v Plzni a v krytu na náměstíčku na Roudné zažil i bombardování 25.4. na Škodovku.“



Citace z dopisu, který otec Pavly Denkové zaslal bezprostředně po náletu příbuzným do Tábora: „Píši naspěch. 16. t. m. jsme měli peklo, tisíce obětí ještě za týden se všude válelo. Že jsme přišli o dům již též víte. Maňka je s Pavlunkou v Radnicích. Dnes o půl desáté byl znova nálet na Škodovku, ta je vyřízená. Co nerozbili, to zapálili. Byl jsem u Hanzlíků v krytě, zásahy byly zase těsně vedle nás. Chvála Bohu jsme vyvázli.

Čtvrť na Roudné byla též těžce postižena, dnes více nežli posledně. Hořelo, co se dalo. Já již jsem s nervy pryč. Když člověk slyší bomby svištět a čeká, kam padnou. Voda není, hasili jsme kýblemi. Za prodejnou (Na Roudné 11) jsme v tom bloku vyhrabávali dvě hodiny a když jsme je dostali, byli pryč.

Nyní děkuji Bohu, jak my jsme šťastně vyvázli. Elektriku nemáme, město již je jako mrtvé. Dnes spím oblečen. Kdybych já to nepřežil, prosím Vás, ujměte se naší holčičky.“



Dům byl hned po válce znovu postaven, původní nájemníci se do něj nastěhovali zpátky. Naše rodina v něm žije dosud. Po roce 1948 byl komunisty ukraden původnímu majiteli.

Dnes je v majetku města. V současnosti se v hlavách představitelů města Plzně zrodil nápad přes tento dům, přes Roudnou, nemocnici na Lochotíně postavit silnici.

A tak se může stát, že přes naší kuchyni tentokrát neproletí bomba, ale projede buldozer. Na rozdíl od událostí starých 65 let nemusíme dnes jen pasivně čekat na osud, ale můžeme proti ničení našeho domova něco dělat. Už více než deset let se proto s naším občanským sdružením zasazujeme o zachování naší starobylé a unikátní čtvrti Roudné, která toho hodně prožila a zatím přežila.